Když se tak někdy rozprší, rozprší,
tu smutno bývá ve duši, ve duši,
pár marných přání vyřkne ret,
a květy samot vykvetou,
kde dříve voněl žhavý květ
nad zemí všemi prokletou.
Když se tak někdy rozprší, rozprší,
tu smutno bývá ve duši, ve duši,
a náhle v očích, na retu,
jak perla, když se zachytí
na smutku černém sametu, –
se bílá slza zatřpytí!...