Stokrát zase vzpomenu si
na to jaro naší lásky
a tu člověk smutně musí
hledět nazpět bez otázky.
Nazpět za vším, co již není,
a když zří kol růže kvésti,
schází mu to potěšení
uzřít jedno dítě milé,
uzřít jedny ručky bílé,
jež ty růže trhávaly,
a ty oči, jež se smály
všemu, co ten život dává
o čem blouzní mladá hlava...
Člověk náhle vzpomene si
na své mládí... Mládí, kde jsi?