Ach večer, ten večer mi nezmizí z duše,
tak příbuzný, tesklivý pocit mne jal,
když rychlíkem jeli jsme v horečné tuše,
zřít zámek, jejž vystavěl bavorský král.
Jen krvavá růže nám v červáncích vzplála,
nad Alpami lehounký zachvěl se flór,
jak rozsetá stráže když před námi stála
ta světélka vesniček z modravých hor.
A němě jsem hleděl po neznámém kraji,
měl neznámé přání jsem, neznámý cit,
jež lidská si duše jen vytvoří v báji,
když vykřik’ kdos: v dálce je jezero zřít.
Před zámkem jsem černé zřel rozvité kvítí,
na hladině lehounký větřík si hrál,
mne zdálo se, na loďce jakby jel sníti
v černém svém pláštíku nešťastný král...