Kam jdu? Noc zoufalá mi v cestu černé růže hází,
jak samet černé růže bolesti a ztrát,
v té noci bez konce vstříc nikdo nepřichází,
ni přítel, žena, již bych upřímně měl rád.
A krokem bojácným se bolest za mnou plouží,
že duše zmírá neklidem a únavou!
Kde jsou ty říše jasné, po nichž srdce touží
se září sluncí žhavých, modří dumavou?
Kde jsou ty ženy, o nichž láska zpívá,
kde jsou ta srdce, pro něž jiná krvácí?
Kde zrak, jenž jinak ve svět se dálný dívá,
kde mládí je, jež víc se nevrátí?