Je vlažný den a plný kouzla jara
o zlatém květu pták si píseň v lese zpívá,
o bílém slunci sasanka kdes dumá,
jako střela skřivan k nebi letí,
by zpíval píseň vzkříšení.
To dojme, když černá půda voní
a rolník poprve do pole vsadil pluh.
Tu krávy pobízí svým „hi“ a bičem praská,
to dojímá, když člověk uzří kdesi
na stráni za větrem první květ.
To dojímá, když člověk vyjde z města
do tichých polí sám a sám
a touží mít po boku družku svoji,
jíž radosti a žaly možno sděliti.
To dojímá, když klepot mlýna slyšíš
a píseň skřivana kdes u lesa,
kam myslivec již zelený si kráčí,
by prohléd’ cesty svého revíru.
To dojímá, když člověk zrušen
chce znovu v mládí věřiti
a zasteskne se mu náhle
po letech zase po štěstí...