Ve světle nejistém a líném
jdu nocí jarní zadumán,
jdu září měsíční i stínem
ve sny jsa svoje zkolébán.
U nohou zachvěje se tráva,
na nebi tisíc bílých hvězd,
jež mléčná třpytivá ta dráha
do sítě pavučí chce vplést.
Ten kraj jsem dobře znával kdysi,
byl to můj mládí útulek,
kdy, hvězdo bílá, svítila ty jsi
a tvůj mě sílíval vždy vděk.
Ty noci, ty kouzel všech plná,
dnes bázlivě tvůj líbám šat,
když hvězdu žití svála vlna
a duši mojí pojal chlad...