Na lupen krůpěj padla,
tak třpytná, plná lesku,
hned druhá za ní spadla
ve jednotvárném plesku.
Ach, prvně prší venku,
déšť keřem lehce hýbá,
a zlatou prvosenku
poprve v lůně zlíbá.
Do samoty se skrývám
pod starým silným bukem
a vůkol jen se dívám,
kde pupen vábí pukem.
Ve suché zvoní listy
déšť jednotvárně krajem,
a pramen třpytný, čistý,
se mžikem vine hájem.
Zřím smutnou cestu v lese,
jak krouží se a vrací,
a všude křišťál třese
se na zem, kde se ztrácí.
A konce dešti není,
vše v pochmurném je světle,
a zavání jen v snění
tu fialky juž zkvetlé.