Sta snů v mojí snivé hlavě
a tisíc jich juž v přeletu,
v modrém stínu krouží hravě
kol mojí skráně směle tu.
Čas minulý jen stále pláče,
dál brání mojím myšlénkám,
ze sna probudil náhle spáče,
teď jenom sním a znovu lkám.
To věčné kouzlo, kouzlo ženy,
pít chtěl bych na dno kalichu,
ve víru vášně ponořený,
v bolesti zemřít, ve smíchu.
Žít chci a pohár prázdnit směle,
vše prchá krokem jara dál,
když přijde zapomnění stmělé,
chci, bych se všemu ještě smál.
Až dopiji svou růžnou číši
a volným krokem půjdu spát,
pod hrobem snad se bude v tiši,
o světě přec mně ještě zdát.