Mé krásné dítě, dítě slunné Italie,
co zaneslo tě v chladné kraje Severu?
V černých vlasech zatknutý květ kamelie
se snaží zastřít’ bledé tváře nádheru.
Když vyprávíš o bílém kraji Venezie,
kde vlažné moře město krásy obtéká,
hned vidím růže, vidím sněžné akacie –
kraj sluneční ve smutném žití člověka.
Jak bludné ptáče toužíš marně, marně zpátky,
tvé krásné sny tak záhy osud pochová,
v duši tvé jen obraz dřímat bude sladký
s tebou v koutku vesnického hřbitova...