Vzal jsem jej, ano v ruce své vzal,
otevřel ve divné tuše,
sladkou jsem vůni v nitro své vsál,
pohleděl do dívčí duše.
Pozvolna ach a nesměle tak
řádky a verše čet’ zticha,
jako když krása padá ve zrak,
jako když vůni květ dýchá.
Ó sladkých veršů těch tajemství,
o nichž snad matka ni neví,
v sežloutlých řádkách celé tu spí
něžné to srdéčko děví!
Ó touhy, snění i naděje,
teplo i žár lásky sladké,
řádečky ty slzou zaleje,
sepřádá ve verše hladké.
Přečet jsem všechna tu písmenka
a teď bych napsal rád zticha,
by mohla číst i zde dívenka,
po čem tak touží a vzdychá!