Na sen jsem vonný marně čekal
od půlnoci až do rána,
stín myšlének i mých se lekal,
má duše ve krev zedrána.
Má tepna silněj’ počne bíti
a život děsně utíká,
jak záře luny vášeň svítí,
před mrakem která uniká.
Vše ztratil jsem, nač čekat mohu,
své myšlénky i pohádky,
svou obracím tvář ještě k Bohu,
bych moh’ snad ještě nazpátky.
Jen ještě zlíbat čelo jednou,
když srdce mé již zoufalo,
a zlíbat ruku třeba lednou,
v níž jaro najít doufalo...