Mám květy rád, když v tichou alej padají
jak vonného by sněhu přikrov bílý,
kde sklánějí se větve tiše na kraji,
a hlavy v šumném rozhovoru chýlí.
Jak sněhovou bych kráčel cestou bělavou,
zřím lásky svojí otisk nožky malé,
když s úsměvem si měsíc nad hlavou
v aleji ztichlé zdříml náhle.
Té černovlásky nožka malá v střevíčku,
jak z aleje by naposled tu odcházela,
se třpytnou tajnou slzou na líčku,
a bílá květina se pod nožkou jí chvěla.