Ty měkké ruce bílé
já v duchu ještě zřím,
jak růže dvě by svilé
se mihly zášeřím.
Jich teplota a něha,
když – hladí světlý vlas.
na mou skráň zas si lehá
jak utlumený hlas.
Jich vroucí, teplé stisky
mou tiší pravici,
jak krve slední trysky
na smrtné hranici.
Ó bělosť rukou bílých
ve divném zášeří
žel nese v slabých chvílích –
ach nikdo nevěří.
Jak jiskra žhavá splývá
do Neznáma jich jas –
co vzpomínek ta skrývá,
ví dávný jenom čas.