Za bílých nocí, posvátných a vonných,
když měsíc modravý se v křovích smál,
mou duši sdílnosti cit náhle prodých’,
když každý stín se živým býti zdál.
Za bílých nocí nejkrasší je žití,
na cestách lilijí když hoří květ,
když srdce družné na svém cítíš bíti
a dokola již spí a dřímá svět.
Ó bílé noci, milenky mé bílé,
v můj život pláte, žel, tak daleky,
jsou mrtvy hvězdy vaše, oči milé,
a mezi námi propast na věky.