Do polí sobě vyšli
za město ven a ven,
na známé místo přišli,
kde dleli den co den.
Ve snivém oku plála
jí láska blahých snů,
však dnes se nezasmála,
za blahých jak kdys dnů.
On zvážněl dnes i náhle,
a často smutně zřel,
kde červánky juž táhlé
hor úval obestřel.
Dnes vážní byli oba,
ba často hovor váz’,
ba přišla i ta doba,
kdy umlk’ obou hlas.
Kraj tichnul víc a více
a barev zmizel tón,
a z blízké od vesnice
se ozval malý zvon.
Pod mezí křepelice
se dávno svolaly,
a slední růžné líce,
dne juž se schovaly.
Nad hájem měsíc bledý
se zasmál krajinou,
laň si vyšla na zvědy
tou bujnou travinou.
Je myšlénka dnes stejná
v den slední tížila,
že láska beznadějná
je k sobě sblížila.