V chatě, kam se slunce děrou dívá,
žila žena hříšná, závistivá.
Světla lidem nepřála ni stínu,
bledou závist nosíc v srdci klínu.
Chudé bez almužny žene, plísní,
jmění bohatých ji v noci tísní.
Celý život trávíc v hříchu smutku
času nemá k setbě dobrých skutků.
V noci nepravosti jenom jednou
přelét úsměv její lící blednou.
Kdysi kleknuvši na úzkou lávku,
prala u potoka zelnou hlávku.
A tu maně lupen utržený
spadl do vln, odnesly ho pěny.
Shýbla se, proud rychlejší byl mnohem,
a tak řekla: „Jdi si s Pánem Bohem!“
Přišla léta, žena umírala,
na spasení naděj byla malá.
Svatý Petr stoje v nebes bráně:
„Co s tou ženou?“ ptal se Lásky Páně.
„Nic!“ – „Snad aspoň onen lístek zelný
získal by jí život nesmrtelný?“
– „Zvedneš-li ji k nebi na tom listu
v koutě ráje ať se těší místu.“
Zaplesalo srdce klíčníkovi,
hříšné duši Boží vůli poví:
„Na svůj lupen stoupni obezřele
na něm závisí tvé blaho celé!“
Prostorem již k nebi letí duše,
ale za ní mnohá hříšná kluše.
Chytají se listu na okraji,
snad s tou šťastnou dostanou se k ráji.
Ale běda! stará závist ženy
zaplála v ní nové ve plameny.
Odhání je, s dušemi se hádá –
list je ve dví, duše v peklo padá.
„Co s tou ženou?“ ptá se Láska Páně.
– „Nic!“ děl Petr hledě v rajské pláně.