Zahrady, zelené zahrady!
Z okna se na ně dívám
přes keřů kytky a záhonů ráj
k dalekým lesům a nivám.
Na pravo hřbitov, zelený sad,
s alejí břiz mi kývá
a z mojich thují zašumí
ozvěna zádumčivá.
Nevidět křížů, omšená zeď,
břečtanem vždycky živá,
staletým mechem, otcem trav,
barvitě, žíhaně stlívá.
Prosvítil večer, v obrysy slil
břízy i jehlance thují,
modravým nebem s fialek snem
žlutavé obláčky plují.
Tmí se a chladne, hřbitova kout
zaplanul rudými světly,
do temna stínů vsadil je kdos,
jakoby máky kvetly.
Chocholy bříz se houpají výš,
jakby kdos pozdravem kýval
do dálky dnu, jenž odchází,
by v nebesích odpočíval.