Pán rolí šel, tak pustou se mi zdála,
však jeho přítomností ožila;
hle, každá vrba jemu vstříc se smála,
když ruka přesvatá ji hladila.
Sed do jich stínu, snil tam dumy tvůrčí,
květ otevřel se, kam zrak jeho pad:
když hlédne k nebi, hvězdě cestu určí,
když přivře se, chce všecko usínat.
A vrby k němu shýbaly své palmy,
a šepotaly listů retoma,
svět rostlin dumá tak svých díků žalmy
a modlitbou je květů aroma.
Pán vstal a vznesl se, to nebe celé
se rozzpívalo v bledých oblacích,
a nad vrbami v klenbě rozechvělé
šat jeho tál ve hvězdných vibracích.