Mně zdálo se, že nejsem nikomu víc drahým:
já stal se žebrákem a na břehu moře stál
před majestátem věčného království
schudlý a bídný dvakráte víc než jindy.
Své srdce vzal jsem v chvíli zoufalé
a vrh je do vln prudkým obloukem.
Jak střela letělo, spěl k nebi jeho let
a zvolna klesalo a chvělo, třáslo se:
to byly červánky, jak rudá jeho krev
se vzduchem rozstříkla a do vln kapala,
jak v slunce západu když žhavá hvězda dne
se tratí v hlubinách.
Ba zasyčel ten proud,
když horké srdce mé
tam kleslo náhle v konci oblouku
a vlna zčeřila se jako parami...
A ticho bylo. Sám jsem mrtvě stál.
Jen vítr vál, šel z dáli, táhl v dál.
A moře hučelo, to pláč byl vlídných vln.
Co to? ó změno nových chvil!
můj zrak je náhle slzí pln,
mně hořko, líto jest... proč jsem to učinil?
A projel mě blesk a mráz,
svět zmizel v ráz,
kdos stojí vedle... Kdo to as?
Zjev bílý, duše skvělá...
Ó jak se třásla, jak se chvěla!
a šeptala mi mrtvě ubledlá:
– Cos učinil? já všecko zahledla,
vždyť já je tolik chtěla! –