Ó mlčení těch zraků a těch retů,
jež balsam lijí v duše znavení!
Kdo jsi? sem přišla’s jako zjevení,
zda cestou hvězdnou stanula jsi v letu?
Já bojím se tě a zas toužím v muce,
můj život, mrtvý dnešní bolestí,
se mění divem v mír a ve štěstí
a div ten tvoje čisté tvoří ruce.
Ty ruce duchů, lilije ty chladné,
ty ruce církve, ruce jeptišky,
ty konvalinek vonné kalíšky,
jak pod jich dotknutím má duše mládne!
Sny nečisté z mé duše vymizely,
ty prsty sáhly v duše klávesy,
jí dotekly se náhle nebesy
a písně dětské pod nimi se chvěly.
Ó víro v mládí, plesný zraku děcka!
Tvé štěstí čisté teď mě zalilo,
jak ranní slunce v něm by zářilo,
má bytost snad se přerozuje všecka!
Kde – jsem? co chci zde, v tomto koutě míru,
já cizinec, ba církve odpadlík?
A teď má duše celá pěje dík,
já mroucí chápu, žádám, piji víru!
Ta láska kolem, soucit nekonečný,
mě pálí, taví v hmotu měknoucí,
a vděčnost moje, lampa horoucí,
plá před oltářem, kde mě čeká Věčný.