Jen šerých štítů stín, střech křivolakou změť
a okna maličká, jež sešlá drží zeď,
jest vše, co z okna vidím klášterního.
Výš nade dvůr jen sporá trčí sněť,
vše do stínu se noří večerního.
A přece rád se dívám v divný stesk
těch holých zdí, v nichž jak by oral blesk,
tak zbrázděny jsou, jako starce vrásky,
v těch oknech matný, šedý plane lesk,
jak v oku žebrákově touha lásky.
A mrtvo v nich. Kdo bydlí v domech těch?
Mně zdá se někdy, že tam škytl vzdech
a časem nemluvně mi do snů pláče,
jak smrti stín by kolem stavil běh
a věčným spánkem dotknul by se spáče.
Kdo bydlí tam? Zda láska vzájemná
ty lidi pojí? oběť příjemná
z jich krbu zda se nese k trůnu Pána?
A odpověď v tom tichu tajemná:
jsou mnohým deštěm okna uplakaná.