Řekly stromy k sestře olivě:
„Pojď nám kralovat!“
A strom každý snět svou pozvednuv
před ní k zemi pad’.
Řekla: „Mohu-li já opustit
svého plodu tuk,
bohům vzácný, lidem hledaný,
pro království zvuk?“
Přišly tedy k fíku, prosily:
„Kraluj stromoví!“
Nechtěl: „Mohu-li já zanechat
plod svůj medový?“
Stromy k vinnému jdou kořenu:
„Naším králem buď!“
„Nelze, víno Bohu, lidem slast,
jaří duch i hruď.“
Přišlo smutně všecko stromoví
k trnu bodláku:
„Ujmi království se nad námi,
vzrůstej do mraku.“
Řekl bodlák trn: „Co souzeno,
splní Hospodin,
chcete-li mě v pravdě králem mít,
sedněte v můj stín.
Mám-li nad stromy být povýšen,
slovu mému věř:
sám Duch Boží za byt zvolil si
hořící můj keř!
Přijde Velký, světa králů Král,
stáj se otvírá,
narodí se chudý na dřevě,
na něm umírá.
Mezi dřívím doma tesaří,
a když dospívá:
ratolest i olej královský
dá mu oliva.
Adama kdo šatil, živí jej
sladkým plodem, fík,
než on zemře žízní zmíraje,
nahý smrtelník.
Kořen révy hrozen vypěstí,
šťávu ohnivou,
než on, Tvůrce, víno promění
v krev svou zářivou.
Korunovat krále toho však
smí jen bodlák trn,
jeho hlavu svatou ověnčím
zdobou rudých zrn.
Nechcete-li však mě králem mít,
k pomstě povstanu:
vzejde z trnu oheň, pohltí
cedry Libánu“.