Poslechněte, milé děti, povídku chci vyprávěti, pohádku o Mikuláši, který v noci tajně chodí,
do punčochy dary hodí, zlé však čertem straší. Mikuláš byl biskup svatý, ornát nosil celý zlatý
na předlouhé na košili, mitru zlatou samou perlu, v ruce zatočenou berlu, a vous dlouhý, bílý.
Nade všecko rád měl děti! Všude jemu ve zápětí pobíhaly nedočkavě, učil je a zkoušívával,
za otčenáš dárky dával zvláště vtipné hlavě. Chudý otec tři měl dcery. Nastaral se na chuděry,
nalopotil, marno všecko! Hlad je moří, dluhy kruší, tu chtěl ďáblu zapsat duši: prodat vlastní děcko!
Svatému však Mikuláši zlá ta zrada spánek plaší, v noci vstane, tmou se plíží ke chaloupce ku okénku:
tři hlavičky vidí z venku, očka spánek tíží. Otevírá zpolehoučka, tma je uvnitř, zhasla loučka,
pátrá zticha... co to visí? punčošky dvě na okénku! hází do nich po prsténku, s dukáty je mísí.
A již mizí bílá hlava – – Ráno první panna vstává, požehná se křížem svatým, s lůžka skočí bosé nožky –
zkřikla! – vjely do punčošky s darem přebohatým! Je to radost! Boží divy! Kdo to vzpomněl milostivý?
Zaplaceny všecky dluhy, ještě něco z toho zbude, vyjasní se oči rudé jako modro z duhy!
Přišel večer. Sestra mladší k oknu nejdříve se tlačí, punčošku tam svoji věsí – – – Nespí – – čeká – – posléz usne – –
Něco cinklo v síni dusné! Bože, jaké plesy! Dívky skočí, k oknu pádí, otec ven, však tma mu vadí,
pozdě otevírá dvéře: nikdo venku! běží zpátky, slyší jásot dětí sladký – – Kde se to jen béře?!
Třetí noci luna svítí. Děti nespí, srdce cítí, moucha chvílí bzučí – – Náhle v okně někdo stojí.
„Mikuláš!“ a v jednom roji ven to všecko hlučí. Kolena mu objímají, ruce svaté zulíbají,
až ho láskou děsí! – – A teď víte, děti naše, proč před svátkem Mikuláše punčochy se věsí?
Cookies on Poetry Cove