Když do kláštera odešla tvá Zani,
jak granátové jabko temnorudé
tvé srdce puklo; nevěděl’s, z té rány
zrn – písní tisíce že krásných bude.
Krev kapajíc, hle, divy tvoří všude
a v jiných granátů již tuhne hrany,
a provençalské kněžny roucho chudé
tvou zásluhou jest bez vady a hany.
Ó duchu vášní mrskaný a zdraný,
v tvých žilách láva místo krve hřímá
a v slokách žárných, nezkrocených dýmá.
A přece divem, pěvče požehnaný,
moc tajemná tě před pokleskem víže,
ta moc, jež dýše na úpatí kříže.