Ten jediný stromek, tam u cesty,
tak divně má lomené sněti,
má smutek zrazené nevěsty
a vítr mu korunou letí.
A pláně a louky kolkolem – –
Zem olivou žloutne a blýská,
ten jediný stromek můj plápolem
slunce si na listech stýská.
Proč nikdo ho z poutníků neviděl?
proč okolo tvrdě šli slepi?
Jen já jsem se za soucit nestyděl,
za stromeček svojí stepi.