Ty trny, jež Tvé Srdce Božské vroubí,
můj hříšný splétal prst,
že zaryly se v svaté jeho hloubi
a rubín pad’ v mou hrst;
Tu ránu, jíž Tvé Srdce Božské puká,
to jabko granátu,
má hříšná, Kriste, otevřela ruka
v šílenství záchvatu;
Ten kříž, jejž Tvoje Srdce Božské nese,
já odepřel jsem nést,
jak Šimon, který nucen ustrne se
nad bolem Tvojich cest;
Ten plamen, jenž Tvé Srdce Božské zžíhá,
já rozňal vinou svou,
mráz nevděku a velké viny tíha
mé chladné Srdce rvou.
Kéž trny Tvé mi v lásky růže vzplanou,
a v očistu Tvůj kříž,
a rána Tvá mě k Tobě vede branou,
a plamen k Tobě blíž!