Ten smutek, kde se vzal?
jak obrovitá vlna vstal,
z vod roviny se přísně vztýčil,
tam ze dna moře, z hlubin klíčil
a rostl, rostl v šíř a dál.
Ten smutek jako mlha byl,
tak neprostupně kol se slil
a na mou padl duši,
tak jednotvárně v moji leb
jak v černou rakev tupý hřeb
svým steskem stále buší.
Sed u mne, věrný je to druh,
tvář přejel chladnou dlaní,
kol očí temný napsal kruh,
dal srdci vzpomínání,
a sedí němý, nezná slov,
je chladný jako mrtvý kov
a oheň k srdci vhání.