Na prostém lůžku v klášterní své cele
již světec umíral a hleděl v nebes výšku,
kde vstříc mu pěli nebes archandělé.
„Ó podejte mi sem mou nejmilejší knížku!“
tak řekl ku bratrům, již stáli v lůžka čele.
Jak nevyhovět poslednímu přání,
když bratr odchází a nevrátí se více?
Již knihu po knize mu nosí bez ustání,
však pořád marně jen tu knížku hledajíce.
„To není kniha ta, již přál jsem sobě, bratří!“
Ó marně po knize se ruka lásky shání!
Tu posléz krucifix na holé stěně spatří,
před kterým klekával muž svatý každodenně,
i vezmou svatý kříž a nesou neprodleně
jej světci náhradou za potracenou knihu.
Hle, oko hasnoucí zaplálo v okamihu
a duše chtějící již vale dáti světu,
se celá připíná na kříže svatou tíhu
a ruka třesavě ten poklad nese k retu.
A ku bratrům své vděčné oči zdvihá:
„Dík, synové, to moje byla kniha!“ –
V té knize rozjímal, v té knize vždycky četl,
v té přál se potěšit, než posléz k nebi vzlétl,
by stránku poslední, jež věčným světlem září,
si přečet nadšeně v tvář Boží hledě tváří.