Má lyra v sedmi strunách časem zvoní,
to sedm tonů v jeden souzvuk splývá,
když Musa tiše nad lyru se kloní.
Ta první chví se různým světa zvukem,
ta struna praskla, hloub se v srdce vrývá,
že zimničným se často vlní tlukem.
A druhá struna sluje odříkání,
ta v hloubi celly, která nebe skrývá,
co v duši vře, zní, zpívá bez ustání.
V dum tvůrčích přízi třetí vždy se tulí,
ta Uměnám se v sladké oči dívá,
půl duše mé a nebes třímá půli.
Je čtvrtá struna provaz s Krista kříže,
jak cingulum mně rudé s boku splývá,
a k trpícím mě táhne, vleče, víže.
A pátá svatým sálá, plane zpěvem,
toť struna kněžství svatá, vždycky živá,
ta u oltáře nadlidským je zjevem.
A šestá, touha nebeské je lásky,
tou svatá Panna, Matka milostivá,
v mé duši něhy, úcty váže svazky.
A struna poslední, jak stačí vloha,
si hymnus svatý s archanděly zpívá
a zmírá v štěstí přede trůnem Boha.