Jsem Kristův kněz jak jiných tisíce. Kde nebes práh a země hranice, jsem prostředníkem lidstva u Boha. V své ruce hříšné, v ruce svěcené,
já Boha zvedám v chvíli vznešené, až trne zem a trne obloha; tu Nekonečný slov svých poslušen se v oltář snáší ve chléb proměněn.
Ó nesmírná je moje důstojnost, ó nesmírná je moje nehodnost! Nic, pouhé nic, já v svatém roznětí sem v mystického kříže rozpětí
Ježíše volám, který v zápětí jde nehodného stát se obětí. A paní mou jest Panna Maria. Jsem naší doby bídný paria,
jejž každý vítá šklebným posměchem a plvá v moje dlaně svěcené i v roucho kněžské blátem zprzněné; a slovo kněz jen s hany přídechem
dnes vysloví se pozměněno v šíp, by líce v studu zasáhnulo líp, to za to, že jsem prostý smrtelník, však sudbou Boha nebes prostředník.
Mé každé slovo v ústech obrátí, a v srdce mé je střelou navrátí, v to trpící, to milující jen, jež lásku chce a lásky spřádá sen,
jež dobře zná své bídy nahotu, však láskou světí vlastní nicotu. A všude čeká nedočkavý svět, by vážil přísně každou chybu hned,
v svou misku kamenem svým namíří, bych ke dnu padl zvážen nehodným, by apoštol byl roven kejklíři! A přece všechněm vždy chci býti vším – –
Jsem dítětem, když vstoupím do školy; zde žádná bolest více nebolí, když k Bohu ručky dětské obracím, pln lásky, kterou vždycky krvácím.
A v zpovědnici, hříšníkem jsem zas, tu s kajícníkem lítost cítím v ráz, svým žalem jeho slova provázím, s ním chvěji se i strachem zamrazím;
když rozhřešení pronáší můj ret, jak šťastný jsem, že moc mám odpouštět! A s kazatelny mluvím k zástupům, těm pravdy lačným, pravdu hlásaje
ne lidské duše chorých vidin tlum, však slova Boží, vůdce do ráje; ne lidstvu jen, však sobě především tím uhlem slova svatě řeřavým
své rety pálím, světím kající, a k Bohu volám ovce bloudící. A k nemocným sám spěchám nemocen, sám s umírajícím též umírám,
pot jemu s čela stírám rozechvěn, jej na svém čele stejně cítím sám, to o tu duši drahou v úzkostech, bych neztratil ji Pánu, pastýř všech.
A přec jsem světu bídným pariou. Mé jméno v jména psanců přibijou, ó vždyť jsem kněz, ó slova toho děs, toť volných nepřítel, pokroku mez!
Já z lidu vzešel, lidu pastýř jsem a po Bohu mi nad vše má je zem, – přec nejsem nic, mám býti andělem? A doma v taje věd se zahloubám
a zpěvu velkých mistrů naslouchám, a v stesku svém lék hledám v umění, jež zjevilo mi zdroje nadšení, – žák Boha, jenž jest prvním umělcem!
Přec pariou jen toho světa jsem. l do studovny mé sem vniká smích, tak řezavý, tak ostře ranící, mě vyruší, když v dumách byl jsem tich,
v můj sen zří tváří šaška šklebící. Tu Kristus na svém kříži rozpjatý mě těší vlídně, Láskou dojatý: „Trp synu můj, já vytrpěl jsem víc,
svůj vezmi kříž a následuj mě dál, já setru slinu, jež tvou hyzdí líc, pojď za mnou jen, já tvůj jsem Ideal!“
Cookies on Poetry Cove