ŘASA.

Děti si hrajou u moře. Ó písky, bělostné písky! K modravé vodní prostoře lehl břeh písečný, nízký.

Komáři víří ve vzduchu, rackové honí vlny, a všude je plno rozruchu a duše jsou radosti plny.

Hraju si s mořem. V odlivu k daleké zabíhám bůně, a jako to dítě v podivu prohlížím zázraky tůně.

Vyvstaly zelené zahrady, lučiny podmořské krásy, Fauny i Flory poklady, chaluhy, trávy a řasy.

Všecko má podobu podivnou, zvíře i květ se tu mísí, bojíš se, náhle že obživnou tajemství záhadné rysy.

Zdá se mi, že jsem Adamem, zázraky poprvé vidím, bloudím tu v ráji neznámém a za svou se chudobu stydím.

A jako dítě zdivené při každé šlépěji bádám, pohledem chvíle blažené na jména tvorů těch hádám.

Moře si dýchá z plných plic, prská a funí si pěnou, všude mi do cesty lehá vstříc vlnou svou rozčeřenou.

Ale mě nevábí oceán, zaklet jsem v zázraky bůny, pěnou a vánkem ošlehán, přírody velebím trůny.

Všecko tu moře zajalo, obrostlo kůly i proutí, rameny chaluh vše objalo, hemží se, plíží a kroutí.

Obrostly bůny zelení jásavě, lákavě svěží, a na všem, jak přírody znamení, nádech olivy leží.

Vyšlehla vášeň mladých dob, vzpomínám herbářů času, probíhám bůnou, skok a hop! chaluhu vítám i řasu!

Hle, tam ta řasa malounká růžovým keříčkem hoří, houpá se pod vlnou zlehounka, vyskočí a zas se noří.

A jak ji rukou dychtivou polapím ze siné tůně, slije se ve hmotu neživou v dlaně mé lačném lůně.

Kam se tvá sláva poděla? pohasla radost moje, a druhý pohled docela plný je nepokoje – –

Doma ji teprve nalézám zas ve spoustě travin a tvorů, rosolem slizkým poklad se třás a hnusím si podmořskou Floru.

Přírodo! dive a zázraku! přihlédni, oko mé, blíže – a již tě kouzlo přízraku dychtivým poutem víže.

Řaso má, růžová řasičko, purpure červcové slávy, mořská ty krásná travičko, koruno, královno trávy!

Jakoby poklad nejdražší pod vodou na skle tě skládám a v této chvilce nejblažší všech pro tě obdiv žádám.

V jaké to větve báječné celý tvůj strom se mi šíří, a tajemství Tvůrce odvěčné tu v tisíci lupínkách hoří a víří.

Zdá se mi, v ráj se propadám v pravěké počátky země, a sotva že dechu popadám, Bůh hořícím keřem tvým mluví ke mně.