Luh církve naší drobnou zvonil písní,
tak tiše, bez ruchu,
tu zjevil jsi se orlem v jeho tísni
a kroužil ve vzduchu.
A všichni ztichli. Jaké nové tony!
Jen stín zbyl v úkrytu.
Ty rozhoupal jsi poesie zvony,
jdeš stínem k úsvitu.
Výš! Sursum corda! zní tvůj povel pěvce,
a mizíš v azuru.
Hle, Závist za tebou své hází dřevce,
zda zříš tu nestvůru?
Ó srdce tvé je plno lásky k Bohu,
svět zůstal tobě v tmách,
ty zříš jen Tvůrce, a já pokud mohu,
jdu tobě ve stopách.
Měj lásku pěvců, které vyburcoval
tvůj ze sna hrdý zpěv,
vše v lásce máme, co jsi v lásce choval,
a náš je i tvůj hněv!