Dech hniloby vše prosáknul již mlhy,
jež kolem nás se vzdorovitě tísní,
svou marně chcem je proniknouti písní,
jsou jako kůže pevné, neprostupné.
Náš výkřik zpátky ozvěnou se vrací,
a žalmy naše v prázdno duší duní,
Lež, Pýcha, Mamon spolehlivě trůní – –
Co chcem? Jsme směšni. Žalm náš ve hvizd mění.
Dav nechce Boha, bytost dokonalou,
chce modly jenom, lesy Suchodolu;
my veliký Kříž, bratře, nesem spolu,
chcem Umění, jež důstojno jest Boha.
Zda slyšíš smích? – Jste sami, je vás málo,
a vysoké jsou Kalvarie srázy! –
Jsme vskutku sami? Šimon nepřichází?
Ó přijdou jiní, pojď, však Bůh je s námi!