Je přízeň světa jako přízeň štěstí.
Dnes bývalého svého milence
dav opustil, v něm vida šílence,
neb tolik lásky nemůže víc snésti.
Když z mořských propastí své pěl jsi zvěsti,
když rodných hor jsi slavil růžence,
lid laur ti hojný vinul do věnce
a v zlatou lyru chvátal růže plésti.
Když, druhý Dante, v ráj jsi letěl k Bohu,
dav nestačil tvou sledovati nohu
a nesnesl víc pohledu v tvou líc:
tož v nenávist jal zářná tvoje křídla
a slova obdivu mu v záští stydla:
„Jej zavřete! Je šílenec, víc nic!“