Vln ve sváru a bouři oceánu,
můj Cinto, psal jsi svoji Atlantidu,
dech moře solný hojil těla ránu,
blesk v mračna psal, ty v svoje blány v klidu.
Pak umění ti dalo slavobránu,
když v hory k svému navracel se’s lidu,
tu k básni moře báseň hor a lánů
jsi připjal na Caniga pyramidu.
A posléz tesy hor a mořské vlny
jsi opustil, snů nových, věštích plný,
sen nebes Jana naslouchaje uchem
sám Krista na prsou. Teď vidím tebe,
jak zpěvů mystických a idyll nebe
čar nesmírný svým obsahuješ duchem.