Veliká louka s nečetným kvetoucím okem.
Beránek bílý se prochází samojediný
zahradou travin tichým, neslyšným krokem.
Ó jak je bílý! rděly se kopretiny,
bělostné hvězdy jejich jsou jako stíny
i bavlnkové chmýří trav nade břehem
rdělo se studem před jeho živým sněhem.
V zeleň se chýlí, nezlomí travin klasy,
ale kam vstoupí, jakoby vidění krásy:
nový květ tryská, novou hned rozlévá vůni,
neznámou lidem, jen anděl ji zná v nebes tůni.
A zvedne-li Beránek hlavu a dívá se v dáli,
tam zmizel hned obzor a dálky se bez konce zdály – –
Hlas jeho hlasem byl stařenky tiché a bílé,
pohádky šepotá nové a roztomilé.
A není jich konce – – neznámé, svaté zvěsti – –
I nazval jsem toho Beránka: Nebeské Štěstí.