Vím, slyším je stále ve své vzpomínce,
jak bouřilo to divoké moře!
S ním zápasil jsem, ono lehýnce
mi ve tvář vstříklo vlnu, pěnu oře.
Já hrdě stál, šel hrdě dál
a ono se smálo – –
já vzkřík!
a ono se smálo – –
to vše mu bylo dým,
tak málo, tak málo!
a já byl s hněvem svým jen trpaslík! – –
Dnes zřím je v duši zas, je tichá jeho hlaď,
kde je ta pýcha, ten divoký vzdor?
Jsem chor,
jdi, vlno, zpět a víc se nenavrať,
dnes jinak chápu, vidím svoje moře,
jsem pokorný, ctím, cítím jeho hoře.