Na svoje hory vzpomínám,
na vísku zapadlou v lesích,
na ni se vážu a připínám,
k drahým těm letím skalinám
vichoru na kolesích.
Bylo to tisíce, tisíce cest,
údolím vzhůru jsem stoupal,
nad hlavou slunce neb myrjády hvězd,
pod nohou kamení, vřesy a klest,
klas jenom travin se houpal.
Posvátné cesty, vás vzpomínám dnes,
vás sterou jsem posázel písní,
ten růžový z kamene vytrysklý vřes,
ty čekanky u cesty, borový les,
ty slyšely, co srdce vysní.
Za každým kamenem, všecky je znám,
jedna se písnička krčí,
vítá mě, vstává, jediný plam,
rozpíná ramena k dívčím hrám,
voní a kývá mi smrčí.
Kudy jsem chodíval, s větry spěl,
písně jsem tryskavé skládal,
nové jsem nápěvy hledal a pěl,
nikdo, než Pán Bůh, je neslyšel,
do travin oheň jich padal.
Písně mé, co tam děláte teď?
Neuzřím víc vaší tváře?
Mlhy mě halí, moře a šeď,
kde jste? snad vaše odpověď
je po horách třesavá záře...