Jak se ty myšlénky hlavou tak honí
a ty jich stále jsi osou,
stádo to divokých nezkrotných koní,
ty paseš je nohou bosou.
Kývneš jen hlavičkou kadeřavou,
do měkkých tleskneš dlaní –
hoj! všickni oři hodili hlavou
a řítí se k tobě plání.
Do hřívy zcuchané prstíky noříš,
pasačko mého snění,
na líci růžové červánkem hoříš,
stádo se v beránky mění.
A tvoje hlava, jediná světa,
nic se jí nepodobá,
do bílé hřívy kadeř svou vplétá,
o Kráse myslíme oba.
A tvoje království vesmírem sluje,
blaženě v něm se žije,
po vodách, po zemi, po hvězdách pluje
královna Poesie.
U mojí kolébky jednou jsi stála,
věrnost jsem přísahal tobě,
duše má tvými barvami plála,
erb tvůj ať plá na mém hrobě!