Poslyšte děti velikých měst,
oběti kouře a prachu,
o barvě neznámé radostnou zvěst,
královské sestře nachu.
Z klikatých ulic dusivých,
z vysokých, zčernalých domů
pojďte k nám do hor, kde žije smích
a léčivá barva stromů.
Neznáte, co je panenský list,
neznáte nádheru listí,
lákadlo hnizd a kosa hvizd,
vánek když ve snětích svistí.
Hoj naše samety horských luk,
chumáče vonné trávy,
kolik má tonů hudby zvuk,
tolik vás odstínů baví!
Hoj to je barva zelená,
nejkrasší z boží duhy,
v zázraky moře vtělena,
domovem zvolila luhy.
Hoj, to je barva zelená,
nejkrasší barva lenu,
z ráje snad samého snesená,
stvořená pro Evu ženu.
Hoj, to je barva kouzelná,
ta choré oči zléčí,
kde rána v srdci smrtelná,
na vzduchu zde jí svědčí.
Neznáte všecku tu nádheru,
přepych mé barvy, mé těchy,
v údolí svedu vás k večeru,
k potůčku v tajemné mechy.
Neznámé spatříte traviny,
motýlky, broučky i larvy,
zelení oblité skaliny,
všecky jsou mojí barvy!
Najdu vám místečka zářivá,
ukrytá v tlumeném tonu,
že bude duše žárliva
na krásu bez úhonu.
Srdce tou barvou se zachvěje,
z prsou chce ven k tomu zlatu,
že sama královna Naděje
krasšího nemá šatu!