Byla noc a všecky hvězdy zhasly.
V hustou tmu se dívám do zahrady;
byla hrůzná s temným okem zrady,
chvílí listy chvěly se a třásly.
Tichem noci, jak by zmíral hlady,
zavyl pes v tak děsném nesouzvuku,
spící pták že nevěda si rady,
prchal v dáli v křídel tichém tluku.
Rozladěn jsem zavřel okenice.
Avšak znova v ticho monastýru
stenal pes jak poraněná lvice.
Lehl jsem. I v snu mě pes ten leká:
stále vidím, v zlobných vášní víru
světa nenávist že venku čeká.