Bůh volal s nebe v slávě majestátu,
blesk v rukou svých a ve kštici hvězd plamen,
co Sinai ve svoru hřměl božích ramen:
„Hleď k nebesům a výhost dej již blátu!“
A člověk děl: „Jsem mocí Tvojí zmámen!“
Bůh zapřel sebe, lidské oděl tělo
a z Panny čisté oživil je krví;
byl roven lidem, božství závoj mělo.
„Ty svatý jsi a proroků všech prvý,“
děl člověk, „a já Kaina nosím čelo!“
Bůh ponížil se k lidstva vyvrheli,
kříž na se vzal a stoupal na Golgotu,
a nohy, ruce v brzku v krvi pněly.
„Pojď za mnou,“ děl, „kříž cestou ku životu!“
A člověk sténal: „sláb jsem, zmalátnělý!“
Bůh-člověk zapřel i své člověčenství
a v dobrotě své proměnil se v Chleby –
ó pokrmu jest duším zapotřebí
k té cestě kříže, bídy, protivenství!
Co stupňů bídy a co stupňů k nebi!