V zahradách duše své chodím s Tebou, můj drahý,
pomalu, tiše, bratři dva, ruku v ruce,
jedno nám svítí toužené, svaté Slunce,
jeden nám úsměv neznámý blaží ústa,
jedním nám tempem veliké bije Srdce!
Branami smyslů dychtivá duše ven se řítí – –
V tisíci tvarech Věčno k nám mluví kolem,
jedno a totéž v tisíci zrcadlech září – –
Jaké to štěstí chápati všecko kolem,
blaženost závratná: v Umění mluvit s Bohem,
cítíš tu rozkoš tvoření, svatost Tvůrce!
O málo menší Andělů lidi stvořil – –
Bolesti sladká: lámati pouta času,
mávati křídly za meze prostoru v dálky,
na prahu Věčna mříti a rodit se znova,
u nohou Tvůrce cítit se Jeho tvorem!