Podle chaty jabloň stará, na ní muka Boží, a k nim svými okolíky pne se bujné hloží.
Pode stříškou rozepjatý Kristus malovaný, Jan a Panna v gloriole, obraz popraskaný.
A v té chatě matka stará, služebnice Boží, nemůže-li tady venku, v lůžku dlaně složí.
Zrnko pouští po zrnéčku, modlitbičku šeptá, bída tlačí, nemoc pálí, matka nezareptá.
„Pojď sem, hochu, slib mi svatě při té Boží muce, že ty za mě s růženečkem denně sepneš ruce.
Růženeček prosba mocná, milá svaté Panně, bude tobě nápomocná, klíčem k nebes bráně.“
Dítě slíbí, matka skoná, dítě nerozumí; jen ta jabloň s Boží mukou venku teskně šumí.
Přešla doba. Válka děsí, cválá s morem zemí, sžehla chatu, jen ta jabloň stojí, soudce němý.
Kde je dítě? – Muž to přísný dumá na bojišti, k rodné chatě duch se vrací, letí v dobu příští.
„Vari s cesty! pane Spánku, povinnost mi káže“ – a již zrnko ku zrnéčku na šňůrce se váže.
Vítr táhne, mraky plouží, kdo to bloudí nocí? sluha Páně bdí a touží přispět ku pomoci.
„Kam tak pozdě, sluho Boží?“ – „Zítra boj se strojí, čeká smrt a dobře s Bohem smířit duši svoji.
Jak? co vidím? růženeček?“ Hejtman usmívá se: „Celý život zrnem Božím prst můj probírá se.
Slova matky, slova svatá, ta mě zavázala, když mě mátla chvíle klatá, světlem při mně stála.“
Hejtman kleká, zpovídá se, v prsa svá se bije, kříže svaté rozhřešení milost s nebe lije.
Na den druhý děla hučí, salvami smrt hřímá, hejtman odkaz matky svatý v ztuhlé ruce třímá.
Pod jabloní suchých snětí, kde pní muka Boží, vítězovo tělo padlo v rozdupané hloží – –
Cookies on Poetry Cove