Tmy ebenové nalehnuly v moře
a ztichly vlny, – jenom smolné lesky,
stý odraz sesláblý od zhaslé zoře,
se rozkmitaly spoře po prostoře
a soumrakem jich šepotaly tlesky.
A tíha vod tak nalehnula na mě,
tak studeně, tak děsivě a klamně,
jak vina tajemná, jež smíru nemá...
Pruh fialový tetelil se v dáli
a všecky barvy zcela zhasínaly.
I vlny zmlkaly, pláň děsí němá...
Já chvěl se, stál, – dech země vší mě lekal,
kdos držel mě, já hoře touhou čekal,
že vzejde měsíc nad vodou a zemí
a celá sláň že zkvete lilijemi. – –