Chudá jizba v latinské čtvrti města.
Bledý v bílých poduškách, v pose spánku,
ruce volně u těla, mrtev leží
velikán písně.
Lysou lebku Sokrata stranou sklonil,
plnou hrbolů dětské, myslící duše,
stisklá chřípě mrtvoly jakby ssála
neznámé vůně.
Skončen tedy titanský zápas smyslů,
ztuhly v žilách kypící proudy krve.
Jaké ticho! Na prsou pěvce pouze
Crucifix leží.
Zmlkl navždy Šalomoun nové doby,
velký pěvec Moudrosti, knihy Boží,
snivý milenec nové Velepísně,
vášně a touhy.
Slyšte, flétny zpívají, troubí rohy,
stále nové odstíny vábné písně,
sny a vidiny vstávají z bílých mlžin,
dýchají máty.
Prostá jizba: vězení, nemocnice.
Rovna stanicím bolestného žití
světu skrývala kouzelníka veršů
v legendy nimbu.
Zemřel. Mrtev širokým lidstva davům,
věčně žije poslední básník věku,
silný v citu, ve snění, – slabý tělem:
nevolník ženy.
Malé ruce přikrývku bílou tíží,
kdysi spjaté u nohou Krista kříže,
neměly síly uchopit spasné dřevo
v hodinu smrti.
Kriste, jenž jsi zbičován, zbaven šatu,
na kříž vydal nevinné, čisté tělo,
pro ty písně kající jeho duše,
básníku odpusť!