Pod kouzlem mořských vln a v světle slunečním
jsem v nové rozkvetl květy...
je pravdou štěstí to, či pouze sním?
jsem králem a nové jsem vydobyl světy.
To velké slunce, tvůrčí, zázračné,
jak teple a svatě svítí!
a moře sálá jak oči průzračné,
z nich nový život se nítí.
To jakoby léto žhoucí výhněmi
keř duše mé k rozkvětu hnalo,
i bzučí to ve mně novými písněmi
a duhami šero mé vzplálo.
Oj, slunéčko mé, má čarovná kouzelnice,
stůj, neprchej, nezapadej!
své ohnivé rozžehni zřítelnice,
mě k smrti až zulíbej raděj!
Ty divoký vánku, chladivý, konejšivý,
s tou lahodnou vůní slanou,
tys zahojil rány, utišil čivy
a vysušil slzy, jež kanou.
Oceán, slunce, bratrství světovládné!
tam k severní točně se dívám:
démanty blyští se vlny mé chladné,
pustil jsem duši po nich v dál, volně a zpívám –