U Ludmily nohou sedí, bábě v modré oči hledí, na kolenou ruce spjaté, poslouchá ty řeči svaté
o království Božím. Jak ta babička je milá! A jak je ta hlava bílá kněze Kajchy ctihodného!
něco vane posvátného z jeho starých očí. Přítel otce Methoděje! Až se srdce v prsou chvěje,
jaké dal mu krásné zpěvy, jaké nadpozemské zjevy na obraze zlatém! Tak tu trojice ta sedí
a jen hocha odpovědi Kopaniny ticho ruší, a jen trojí srdce buší v staré síni hradu.
„Babičko má, líp než v Budči tady se to s tebou učí, tam je všecko po latině, ale tady v Kopanině,
rodnou mluvíš řečí. A když otec Pavel slouží, kterak srdce moje touží: jako jiné jeho děti
také svaté při oběti přisluhovat chvíli.“ Otec Pavel usmívá se, na Ludmilu zadívá se,
po hlavičce kudrnaté hladí hocha mnohokráte, přivoluje k přání. Na druhý den časně z rána
otvírá se kaply brána, kněžic mladý blahem září, s Kajchou spěje ku oltáři, svatou knihu nese.
Co tam psáno, Bohem dáno, české zemi darováno, vlastní rukou světec Cyrill znaménka ta nová vyryl
v zlaté blány knihy. Václav kleká, Václav vstává, sledovati neustává otce Pavla každé hnutí,
při hostie pozdvihnutí do prsou se bije. Ludmila se kloní lebí, Pavel myslí, že je v nebi,
andělé dva s obé strany, křídla i šat duhovaný, u kněžice klečí. Pavel ve snách domů přišel,
dobře viděl, dobře slyšel, kterak andělíček svatý, jako Václav kudrnatý, při mši napovídal.
Cookies on Poetry Cove