Tvá Musa, ta má smrti křídla šerá,
jde z krajů neznáma a nekonečna,
je věčnou bájí a je pravda věčná,
děs, hrůzu do tvého ti šeptá péra.
A duše tvá, tak žíznivá a vděčná,
v té nové hrůze nové světy vidí,
co nezří nikdo z denních, všedních lidí,
cos tajemného jako dráha mléčná.
Ty neurčité starých slepců tuchy,
jimž smrt i život v jiném mluví zvuku,
kdy trnou nervy v divném srdce tluku,
ty děti věštce, princezny a krále,
tys, k mody písním necitný a hluchý,
psal novou řečí jednotvárně v skále.