Já chudobné dítě havíře, jež zrodily stříbrné Brdy, já touhu měl vždycky, k nevíře, po vodách, jež táhnou se do šíře,
po hlubinách neznámých, dalekých a na ty své sny jsem byl hrdý. Ó moře! to slovo kouzelné! jak ve zvuku tom jsem ožil!
a všecky své pohádky dětských let jsem v talisman jeho vložil. Já za nocí dlouhých nemohl spát, já slyšel je bouřit a větry vát
a vlny se vzdýmaly ke mně, a nahý jsem v jejich objetí pad, jak chladily, šuměly jemně! A nebyly mrtvy ty chlapecké sny,
spíš vzrůstaly, zpívaly v mužné dny, to po moři toužila země. Ó to byla láska skutečná, po milence vzdálené práhla,
a víla má nyjící, báječná, bělostná ramena vztáhla. Za nocí dlouhých jsem slyšel ji lkát, vlas divoce větry se vzdýmal,
a její pláč mi na prsa pad a do uší vichorem hřímal. Pak tesknotou němou jsem zamlklý snil a v pohádce lásky své dřímal,
jen časem mě probudil daleký kvil a smrtelný záchvat mě jímal. A konečně splnil se nemožný sen! já vyskočil, zajásal, rozběh se ven,
a v dálku teď letíme k moři – – – Ó jaký to rozběh a jaký to cval! jen více páry, víc spěchu, jen dál, tak toužil jsem v srdci svém hoře – –
Ó thalassa, thalassa, moře! Slyšíš mé volání do dálky, slyšíš ty klokoty ptáka? noc je, čas spaní a zahálky,
já bdím, mě jen moře mé láká! Ve vlaku sním, jsem stále ti blíž, to pára tak funí a dýchá? hluk a šum venku a v duši ta tiš,
vše v jedno se vlnění míchá. Burácí, hukotá rychlovlak, třese se, houpe a vzdychá, duše má před ním jako pták,
je rychlejší, ku břehu spíchá. Konečně! – „Moře!“ někdo vzkřik, mě posvátná pojala hrůza, z duše se vydral radostný vzlyk –
jsem básník a zde je má Musa! Jakobych spatřil svatyni, rozlité vidím vody, a kořím se svojí bohyni
a duše má slaví své hody. – – –
Cookies on Poetry Cove